Od: Haluška

Když jsem si přečetla článek o biopotravinách, vedlo mě to k zamyšlení nad mým životním stylem a nad tím, jak skloubit starost o naše životní prostředí a starost o rodinu a o takové ty každodenní věci.

Mám ráda přírodu a láká mě způsob života, který je s přírodou co nejvíce v souladu. Ne, nebojte se, nejsem žádný militantní ekologický aktivista, jsem jen matka dvou dětí, unavená městem a životem v něm.

Oba moji rodiče pocházejí z venkova, ale já se narodila a vyrůstala v lůně Matky měst. Člověk si těžko dovede představit, že by žil jinak, než je od malička zvyklý. Venkovan se často hůř smiřuje s městem a městský člověk jinak než ve městě vlastně neumí žít. Tak ani já, vychovaná bytem v činžovním domě, základní školou o osmi stech žácích, párky v rohlíku a předměty na jedno použití, bych si těžko dokázala představit život na vesnici, s králíky a slepicemi, mrkví na zahrádce a brambory na políčku.

Změna přišla postupně. Osamostatnila jsem se, vdala se a odstěhovala na okraj Prahy - ano, na okraj toho přelidněného, a přece tak odlidštěného města. Zkrátka kompromis. Pražák Prahu potřebuje - alespoň za zády.

I tak je to velký rozdíl. Můj životní styl se začal pomalu měnit. Čím blíž člověk přírodě je, tím víc na ni musí myslet. Když se každé ráno probudíte a díváte se z okna na moře asfaltu a betonu, pravoúhlý strohý svět města, myslíte na město, žijete městem, jste jeho součástí. Když se ráno probudíte s výhledem na záplavu zeleně, kvetoucí keře a malebné domečky, nebo s výhledem na řeku a kopce za ní, cítíte se jaksi jinak. Svobodněji. Lépe se vám dýchá a máte chuť skládat básně.

Už jako malé dítě jsem se vydávala s tátou na vandry do slovenských hor. Ta nedotčená příroda mě fascinovala a vtiskla do mě svůj tvar. Děkuji Bohu, že těch vlivů na mou utvářející se osobnost bylo víc, než jen strohé město.

Do přírody a na venkov se z města jezdí za odpočinkem. A člověk si mimo město vskutku odpočine. A jak jsem psala, začne myslet jinak.

Myslím, že kdybych byla zůstala mezi jeho zdmi, sotva by mě napadlo používat látkové pleny (kde bych je taky věšela), sotva bych si začala všímat rozdílu mezi přírodními potravinami a těmi chemicky upravenými, sotva bych začala víc chodit pěšky, než se vozit MHD (ono taky po tom městě není mnohdy o co stát) a o nějakých ekologických pracích prostředcích by se mi patrně ani nesnilo.

Ano, žít zdravě je v dnešní době velmi náročné. Netvrdím, že jsem přešla na kompletně "zdraý život" se vším všudy. S Prahou za zády se člověk totiž asi všech těch konzumních nešvarů úplně nezbaví.

Občas si do Prahy zajedu (nakoupit - nakonec zdravé potraviny nebo látkové či ekologické plínky u nás neseženu), za rodinou, nebo si prostě na chvíli zase užít ruchu velkoměsta. Domů se však vždycky vracím utrmácená, s bolavýma nohama, hlavou třeštící a dětmi protivnými.

A tak si říkám, jaký bude náš další krok směrem k přírodě, k venkovu a zády k městu. Jestli někdy přestřihneme pupeční šňůru, která nás k městu stále poutá, jestli dokážeme bez něj žít.

Ono to zdaleka není tak jednoduché. Aby člověk mohl kupovat zdravé potraviny a ekologické produkty, musí na to mít dost peněz. A aby mohl mít dost peněz, musí si je vydělat (kde jinde než ve městě). A že by se z nás stali zemědělci? To asi přece jenom ne. Ale, jak praví klasik, "o zítřku předem nikdo nic neví".

A tak končím úplně jinde, než jsem vlastně chtěla. Ráda bych toho napsala daleko víc, ale nějak se to sem už nevejde. Těch úskalí života alespoň trochu zdravějšího je mnoho. Aspoň pro nás, městské lidi.