Od: Veronika Malčková

S tím, jak se v některých západních zemích mění zákony ohledně míst, kde lze či nelze kouřit, se v našem tisku objevují články kouřících autorů vyjadřující obavy z toho, co všechno se proti kouření chystá a zavádí, někdy dokonce argumenty v tom smyslu, že kuřáci mají na svou závislost právo atd.

Pohádky vlčí mámy

Vidím problém v tom, že kuřáci, kteří se kouřem z cigaret pravidelně obklopují a ten je nedílnou součástí jejich těl, nemají ponětí o tom, jak kouř z cigaret vnímají nekuřáci, alespoň někteří. (Samozřejmě pomíjím objektivní zdravotní a finanční aspekty kuřáctví, aktivního a pasívního, o tom všichni víme dost.) Kuřák prostě nemůže chápat, že pro mě jako pro nekuřačku představuje dým z jeho cigarety zdroj velmi nepříjemného, vlezlého a silného smradu. Je cítit na desítky metrů, stačí projít jeho oblakem a ulpí na vlasech i šatech, kde se drží až do vyprání... I kdyby to bylo nakrásně zdravé, ten puch se těžko snáší - k čemu to přirovnat? Zápach z cigarety není pro mě bohužel o nic méně protivný než dejme tomu pach lejna. Ne, nepřeháním, jsem jen nekuřačka. Představte si je, kuřáci: lidi nesoucí misku s lejnem. Jeden jde před vámi po ulici, tři dodržují zákon a stojí dva metry od zastávky, v kavárně jsou čtyři, na koncertě patnáct. Do hospody radši nepůjdeme.

Kromě toho, že mi cigaretový kouř vadí, mám taky dvě malé děti. Posledních pět let života jsem ke své radosti buď těhotná, nebo se pohybuju po světě s dětmi, výjimečně bez dětí jen se svým kojícím tělem (+ kombinace výše uvedeného). Dobře, hospody nejsou pro těhotné, pár let bez koncertů se taky dá vydržet, ani na pizzu s dětmi nepůjdeme, když nám zrušili to polední hájení. Páchnoucího kouře se ale nezbavíme - čert vem hospody! Že někteří slušní kuřáci nekouří tam, kde by to vadilo? Jiní kouří všude. Na lavičkách kolem pískovišť. Na koupališti. Na kopci, kde děti sáňkují. U vchodu na bruslák. Ve vchodu našeho paneláku. Už jsem se naučila slušně žádat kuřáky, jestli by mohli brát ohledy. Často vyhoví. Ale kuřáci-rodiče na hřištích a pískovištích, kteří kouří pod nos vlastním dětem, ti se nad těmi mými zpravidla nedojmou. (Co by se stalo, kdyby tam někdo posedával s onou smrdutou miskou? Vadilo by to někomu? I když není puch lejna škodlivý?)

Že by bylo řešením zůstávat doma? Nebylo. Navzdory statistice, podle níž je českých kuřáků asi 40 procent, kouří sousedé vedle nás i nad námi. Ten vedle hlavně na balkóně, to poznám, když dětem větrám pokoj, ti nahoře kouří nad naší ložnicí, jejich kouř k nám putuje podél svislých trubek ústředního topení. Ne, nejsem paranoidní. Jsem jen nekuřačka.

Je mi líto, kuřáci, vaše obavy z „protikuřáckého tažení" nesdílím. To já si připadám jak štvaná zvěř.