Od: Andělská tvář

„U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičlo.
Bodejž jsi jen trochu málo
ty cikáně, mlčelo."

Blížila se dvanáctá hodina a malý Bořek seděl u stolu a četl si. Matka stála u lavice a hlasitě si prozpěvovala. „Buď už konečně ticho!"zařval z plna hrdla Bořek. Jeho svědomí mu napovídalo: když nepřečteš knihu, dostaneš za pět! Žádné slitování od učitelky. Bude to jen tvoje chyba. Budeš za trapáka, nebudeš vědět o čem kniha je! Ne, ne, mumlajíc si pro sebe Bořek, to nedopustím! Pištící zpěv matky je čím dál hlasitější. Bořek vytahuje krabici, něco hledá a napřahuje ruce k matce...

„Mlč, hle, husar a kočárek,
hrej si - tu máš kohouta.
Než kohout, vůz i kočárek,
bouch, bác! letí do kouta."

„Mamo!"zařval Bořek celý rozhňěvaný. Třásly se mu ruce, byl celý rozechvělý, potil se. Rozepnul si knoflík. Klid Bořku. Žádný stresy, tvá šílená mama tě nevytočí! Bořku nedělej ukvapené závěry. Uklidni se. Nedělej hlouposti. Zachovej chladnou hlavu. Ta písnička jednou skončí Bořku, žádný raply. A opravdu! Písnička dohrála a ozval se moderátorův hlas: „A teď si pustíme Katy Perry." Mama, stará lesba, sebou trhla. Bořek věděl, co nastane. Rozběhl se k telefonu. Bořkovi ruply nervy. Bořku, stejně nemáš číslo na blázinec. Snad máme zlatý stránky, né? Vedl rozhovor sám se sebou. Zavolal. Zbývalo pár minut do poledne...

„Ke stolu se blíží tiše,
pracovnice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín."

„Neschovávej se za mě! Je to tak zbabělé!" zařve Bořek, který je svírána matčiným nohama. Matka celá nesvá neví, co se děje. Dítě tiskne vroucně k sobě. Pracovnice se blíží. „Ty stará rašplo, nech mě bejt!" neustále křičí Bořek. "Však si přišli pro tebe, ty vykopávko stará." Matka dítě ovinula rukama, těsně ho držíc. Pracovnice se blíží s připravenou kazajkou. „Ty prošlá zombie, vždyť mě uškrtíš!" Matka stále nechápajíc, tiskne chlapce k sobě víc...

„Tu slyš, jedna -druhá- třetí-
poledne zvon udeří,
klika cvakla, dveře letí -
táta vchází do dveří."

„Bořku, Bořku!" volá pantáta, když vidí, že je celý modrý. Chytne lano a nezvanou pracovnici uškrtí. Když matka nic neříká, potichoučku leží, táta se lekne. „Proboha mamo, neříkej mi, že to byla tvoje milenka?!" Hrobová chvíle ticha nastala a kdekdo mohl mít pocit, že trvala nespočet hodin. Otec klesne do křesla a rozpláče se. Nechtěl uškrtit lesbu.

„Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přilknuté,
matku vzkřísili ještě ztěží,
avšak dítě - zalknuté."