Lidé, jimž imunitní systém slouží dobře, zůstávají bez příznaku nemoci. Virusu se může zalíbit u líbajícího se partnera  a nemoc hned u něj vyvolat. Infekční mononukleóza je virové onemocnění, v jehož průběhu dochází v krvi k přechodnému zmnožení určitého druhu bílých krvinek (mononukleárů). Původcem choroby je virus Epsteina a Barrové (EB virus), proto se také někdy infekční mononukleóza označuje jako EB viróza.

Jednou za život
EB virus spolu s viry způsobujícími např. opar rtu nebo plané neštovice patří do skupiny virů, které se běžně vyskytují na celém světě. Jejich základní vlastností je to, že po nákaze v lidském těle doživotně přetrvávají. Po nákaze infekční mononukleózou vzniká doživotní imunita, proto lze mononukleózou onemocnět pouze jedenkrát v životě.

Projevy nemoci
Mononukleóza se zprvu projevuje nenápadnou únavou až vyčerpaností, bolestí hlavy, bolestmi ve svalech, zimnicí, pocením a zvýšenou teplotou. Toto počáteční stádium trvá u dětí jen několik dnů, u dospělých však někdy dva až tři týdny. Pak se dostaví typické projevy nemoci jako je horečka, angína s povlaky na mandlích a zduření lymfatických uzlin. Teplota bývá zpravidla jen zvýšená, u dětí může být i horečka. Nemocný pociťuje pálení v krku, bolest při polykání a mívá suché až rozpraskané rty. Zduří mu lymfatické uzliny na krku a pod dolní čelistí. Zvětšené uzliny se dají nahmatat také v podpaží nebo v tříslech. Zduření lymfatické tkáně nosohltanu a mandlí způsobí, že nemocný obtížně dýchá a má huhňavý hlas, toto je pro mononukleózu typické. Nemocný může také v pravém podžebří pociťovat nepříjemný tlak, který způsobuje zvětšující se játra. Mohou otékat oční víčka a objevit se nažloutlé bělmo. U menší části nemocných se mononukleóza může projevovat jako zánět jater nebo může připomínat onemocnění břišním tyfem bez výraznější angíny. Z tohoto je zřejmé, že včasné rozpoznání infekční mononukleózy není snadné.

Osudobý polibek

Vášnivým polibkem se dá získat cokoli. Vyplavení endorfinů, zákonem povolených drog produkovaných vlastním tělem, vyvolá slastný pocit i několik hodin trvající dobrou náladu. Nemusíte tedy absolvovat seskok padákem, bungee jumping nebo jiný adrenalinový sport. Z té horší perspektivy lze chytit nějakého bacila, byť jenom tzv. polibkovou nemoc, žlázovou angínu či žlázovou horečku, jak se lidově říká infekční mononukleóze. Zjednodušeně řečeno - polibek může být slast i past.

Problémová játra
Na rozdíl od běžné bakteriální angíny se mononukleóza rozvíjí plíživěji a stav po nasazených antibiotikách se nijak nelepší. Je-li nemocný s nerozpoznanou mononukleózou léčen ampicilinem či amoxicilinem, pak se téměř vždy na kůži objeví červená a svědící vyrážka, provázená vysokou horečkou, což svědčí o tom, že se nejedná o angínu, ale o onemocnění infekční mononukleózou. Infekční mononukleózu potvrdí laboratorní vyšetření krve - zmnožení mononukleárů, zpravidla jsou pozitivní také jaterní testy (hodnoty ALT, AST), které svědčí o poškození jater.
Ačkoli se onemocnění nazývá infekční mononukleóza, infekčnost nemocných je malá. EB virus totiž vylučuje po určitou dobu slinami 15 - 20 % zdravých lidí a v populaci se rychle šíří. Zdrojem nákazy tedy zpravidla není nemocný, nýbrž zdravá osoba vylučující virus, aniž o tom ví. Nakazit se je tedy možné blízkým kontaktem s touto osobou, např. slinami, proto je mononukleóza také často označovaná jako tzv. nemoc z líbání, což ukazuje na možný způsob přenosu u dospívající populace. Nákaza může být také nepřímá, používáním věcí, které byly potřísněny slinami (ručníky, sklenky, hračky). V České republice onemocní touto chorobou ročně kolem 3 000 lidí, nejčastěji ve věku 15 až 19 let.

Léčba mononukleózy

Prvotní léčba infekční mononukleózy probíhá na infekčním oddělení nemocnice. Užívají se pouze léky snižující horečku a vitamíny, zejména na podporu jater. Užívání antibiotik průběh nemoci neovlivní, užívají se pouze v případech komplikací. Po nákaze mononukleózou nedochází k trvalému poškození jater, je proto ale třeba dodržovat určitý režim, zejména co se stravování (jaterní dieta) a fyzické zátěže týče, který by se měl dodržovat minimálně po dobu tří až šesti měsíců. Sport se nedoporučuje jednak z důvodu oslabení organismu a vyčerpanosti, ale také z důvodu zranění, ke kterému může snadno dojít při úderu v oblasti levého podžebří, kde se nachází slezina. Tento režim lze změnit až na základě pravidelných jaterních kontrol ve specializované poradně infekčního oddělení.