Terapie tmou - zdlouhavé černo...

A nic nevidím...
Terapie tmou - tma by pro někoho by mohla být na zbláznění, někomu to opravdu pomůže. Jestli tu je nějaký otrlý dobrovolník, tak se přihlašte. V článku o jednom takovém bude řeč, takže si o průběhu terapie vše můžete přečíst.

Co je terapie tmou

Terapie tmou, u nás známá jako Dunkelterapie díky německému psychologovi, etnologovi a spisovateli Dr. Holgeru Kalweitovi, který ji do Evropy přinesl, vychází z tibetské tradice zvané yangtik. V Tibetu je vrcholem cesty k zasvěcení, přenesená do našich podmínek může být úžasně silnou a zdánlivě jednoduchou terapií či pomocníkem na cestě osobního růstu.

Principem je pobyt v naprosté tmě, dvacet čtyři hodin denně, po dobu jednoho až sedmi týdnů, většinou v místnostech tomu uzpůsobených. Každý se může rozhodnout sám, jestli bude během pobytu jíst nebo zda ho doprovodí půstem. Terapeut pak chodí každý den pohovořit s těmito lidmi o tom, co vidi, slyší, prožívají, zkrátka co se u nich děje.

Změna je život

Oproti životu venku je to veliká změna, neboť jsme v bdělém stavu každou vteřinu běžně zásobováni stovkami vjemů, které odvádějí naši pozornost od nás samotných a našeho nitra. Toto bombardování našich smyslů ve tmě ustává a po nějakém čase dochází k jakémusi zastaveni, kdy se člověk může - slovy Holgera Kalweita - doslova dotknout vlastni duše. Přicházejí hluboké prožitky v podobě světla, vizí, setkání se silovými zvířaty nebo mrtvými...

Zážitky ve tmě otvírají cestu do nejhlubšího podvědomí naprosto přirozenou nenásilnou cestou; kdo se nechá na tuto cestu pozvat, něco uvnitř se zákonitě změní a s tím i jeho život. Pro snadnější představu čtenářů WM magazínu, přináším půl roku starou reportáž z devítidenního pobytu ve tmě v německém Schwarzwaldu...

Už tu máme dobrovolníka

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o Dunkelterapii a setkal se s Holgerem Kalweitem v rámci přednášky o šamanismu, ve mně postupně narůstala touha setkat se s tmou osobně. Protože štěstí přeje připraveným, dostal jsem nabídku jet místo někoho jiného, a to se nedalo odmítnout.

Cesta začíná

Vyrazil jsem nočním vlakem přes Stuttgart a Rottweil do Neustadtu, kde mne druhý den dopoledne vyzvedl Holger. V autě jsme projednali vše potřebné - jestli chci držet půst nebo jíst, jak se cítím apod. - a necelou hodinu později už jsem byl ve svém apartmá, které se mi (spolu s koupelnou, která je pochopitelně k dispozici) stalo na devět dní domovem.

Pobyt začíná rituálním prohlášením - „Jsem tady, ve tmě a cokoliv přijde, jsem tomu otevřen, bez očekávání..."

První chvíle ve tmě a především pohyb bez orientace zrakem mne nutily konfrontovat se s potřebou kontroly a nutností vzdát se jí. Když jsem byl nucen se někam přemístit, měl jsem slabé nohy a nejistě ohmatával terén, poměrně rychle jsem si ale začínal zvykat; tma mě pohltila a já jsem se naplněn hlubokým klidem spokojeně svěřil do její náruče...

Co je terapie tmou - pobyt ve tmě

Den druhý: Ráno přichází Holger se dvěma lahvemi teplé slané vody, jejímž vypitím a následným vyloučením se tělo připraví na půst. Od této doby za mnou bude Holger chodit každý den na krátkou konzultaci, a to ve večerních hodinách. Jeho příchody budou tím jediným, co rozdělí věčnost na jednotlivé dny..

V návaznosti na první den si od rána vychutnávám pocit, že vůbec nic nemusím, ten nekonečně dlouhý čas je jen a jen můj. Ze tmy se začínají vynořovat nejrůznější obrazy, zejména přírodních scenérií a zvířat. Nejčastějším motivem je voda ve všech podobách - potoky a řeky, nejčastěji ale hlubiny oceánů, na jejichž hladině se rozlévá sluneční světlo. Jeho paprsky jemně prozařují podvodní svět. Objevují se velryby. Napadá mě, že i ony jsou často ponořeny v temnotě někde v hlubinách. Co všechno asi tyto nádherné bytosti prožívají? Vodu střídají obrazy lesů, polí a bylin a touha být jim blíž než dosud, jen tak být a nechat se unášet proudem života.

S Holgerem se večer bavíme o mé práci a životním směřování... přestože za mě vyslovuje moje představy, zůstává ve mně neklid - něco mi chybí.

Den třetí: Po probuzení se objevuje blikající světlo zelené barvy neustále měnící tvar. Je střídáno tmou a průběžně se začíná objevovat také pár paprsků světla kdesi „nade mnou". Tyto tři stavy se střídají a mezi nimi pokračují podobné vize jako předchozí den. Výjevy podobném těm, které popisují lidé po požití ayahuascy, zelené a fialové barvy, rostliny a plazi, všechno má oči, které mě sledují. Střídají je jakoby holografické projekce stromů a zvířat - skupiny vlků, gepardů, ryb, ale také lidské kostry, kameny s runami či symboly, skály i zasněžené velehory.

Den čtvrtý: Přibývá světla, které vytrvale střídá blikánífialovo- zeleno- červenohnědých barev a hnědavá tma. Ozývá se ego se svými pochybnostmi: za jinými lidmi přišla silová zvířata nebo se utkali se svými strachy a já nic, jen nějaké obrazy - co tu vlastně dělám?! Určitě dělám něco špatně, stejně nejsem normální. Za ty peníze jsem si mohl užít dovolenou na Kanárech! A navíc až se vrátím, zase budu muset do práce, už tam nechci!!! Ale potřebuji přece praxi. Nevydržím to, ten rigidní systém mě dusí! Sám sobě lezu na nervy, zlobí mě, že tu místo úžasných zážitků přemýšlím na tím vším, ale nedokážu vypnout.

Po nějakém čase stráveném vnitřními dialogy zejména na téma práce (z níž už rok odcházím) a město přeplněné lidmi se objevuje obraz domečku se zahradou a širými poli kolem ní. Vlastně vím už dávno, co si moje duše přeje, dokonce o tom i často mluvím... Stejně jako mí předkové potřebuji kousek půdy, k němuž budu patřit, který mi konečně poskytne domov. Pocit úlevy a radosti podtrhuje představa šťastně se usmívající partnerky, která tak ráda chodí naboso přírodou...

Večer dostávám úkol - sledovat, co se děje s vědomím, když usínám a probouzím se.

Den pátý: Cvičení s pozorováním vědomí a včerejší prožitky ve mně probudily chuť navázat na to, čemu jsem se věnoval ve druhém desetiletí svého života. Vzpomínám na různá životní období a vím, že přichází čas integrovat tu část sebe, kterou jsem v posledních letech „kvůli okolí" odmítal. Holger to trefně pojmenovává návratem k dítěti uvnitř, který je cestou, jak se stát skutečně dospělým, a já vím, že má pravdu. Cítím se příjemně...

I večerní cvičení s vědomím při usínání se mi najednou daří, získávám nový pohled na ego a jeho fungování; těším se, až si o tom další den promluvíme.

Den šestý: Jako po většinu dní zdejšího pobytu jsem příjemně líný, největší starostí je, jak se zrovna posadit... anebo si radši lehnout? Z dlouhé chvíle se v průběhu dne rozhoduji pro zvýšení dávky fyzické aktivity a moc mě to baví. Tma mi umožňuje vnímat tělo nově a tak intenzivně! Po každém pohybu se zvyšuje také intenzita světla a vnitřní obrazy více ožívají. Přemýšlím nad svými předky, nad jejich osudy a jedinečnou zkušeností... jak úžasné je spojovat je v sobě! Uvědomuji si, co mi předali a mám radost, protože cítím, že prožili přesně to, co měli, vidím jejich obrazy, každý s nějakým poselstvím.

Večer dostávám instrukce k dalšímu cvičení, tentokrát je to o opouštění těla. Prvotní nadšení mě postupně opouští; s tím, jak se soustředím na uvolnění, narůstá napětí v hlavě. Je to začarovaný kruh, který ústí v bezmocný vztek, podpořený tím, že už se mi nedaří ani usnout, abych své rozčarování zaspal. Přichází mi obraz našeho školství, které se vždy usilovně snažilo pěstovat v nás schopnost soustředit se, neboť „jen tak se můžeme něčemu naučit"; jak může být člověk v křečovitém napětí otevřen něčemu novému?! Je s podivem, že jsme se toho tolik naučili! Nakonec přece jenom usínám.

Den sedmý: Střídavě jen tak polehávám a nebo zkouším zadané cvičení. V druhé půli dne si užívám temnotu a vše, co přináší; nic a nikdo mi vlastně nechybí, mám všechno co opravdu potřebuji, je to krása... na chvíli se místnost projasňuje, už to nejsou paprsky, ale světlo...

Den osmý: Opět se hodně věnuji zadanému cvičení. Objevuje se při něm postava vlka, jehož oči mě provázely už několik dní. Přichází impulz ke změně jídelníčku a větší péči o tělo, rozmýšlím si, jak uplatnit svoji potřebu tvořit, plánuji životní změny. Den se zdá být úmorně dlouhý... začínám přemýšlet o návratu zpět.

Den devátý: V průběhu dne krystalizuje poslední stěžejní téma - chci cestovat!!! Tolik let už o tom mluvím... Po rozhovoru s Holgerem si kladu tři zásadní otázky, s tím, že nechám odpovědi aby přišly samy. Týkají se cestování, profesního směřování a mé současné práce. Všechno, co se dosud stalo, veškeré informace a impulzy se začínají skládat do jediného obrazu. Dostávám se opět k oné zapomenuté části svého já a naplno se jí otvírám. Spojuje se s ní jméno, jehož vyslovení s sebou přináší velkou sílu. Následně se zjevuje v obraze božstva podobného egyptským, avšak zdá se být ještě starší... je to jakási archetypální síla, moje vnitřní bohyně, spojená s vodním živlem, lunou, intuicí...

Setkávám se také s babičkou, která zemřela před pár týdny. Mění se najednou v malé dítě a šťastně se směje, je hravá a bezstarostná... rozumím tomu, co mi chce říct. Cítím klid; je nad slunce jasné, že odejdu z práce, protože chci něco jiného. Jako bych z jiných sfér sledoval úsměvné drama, které právě skončilo, je to tak jednoduché! Přichází radost, svoboda a prostor... prostor, kterého se mi v poslední době tolik nedostávalo... Obrazy přecházejí jeden v druhý a ústí v příchod vnitřního světla podobného měsíční záři, jakobych ležel pod klenbou hvězdné oblohy v trávě a nebe bylo na dosah... Tak nějak se museli cítit Bohové, když přišli na ještě neobydlenou Zemi. Vím, že mám neomezené možnosti. Že se vydám zase úplně jinam, vytvořit nový příběh... vlastně už to dávno všechno znám...

Návrat ke světlu
Pobyt ve tmě je u konce. Logicky navazuje opětovné setkání se světlem, což se děje uprostřed přírody. Holger mne ráno vede na palouček v lese za domem, kde si pomalu odkrývám šálou zahalené oči a opatrně se rozhlížím. Jak silné je sluneční světlo! Duchem prostoupený slunečný svět pozoruhodně kontrastuje se zdánlivě neobydleným „prasvětem" tmy; každý je jiný, ale oba mají své veliké kouzlo. Pro mne to jistě nebylo poslední setkání s tmou.

Závěrem
Zážitky z pobytu ve tmě hodně závisí jak na délce trvání, tak na tom, s jakým vnitřním vyladěním pobyt podstupujete. Tma je úžasným zrcadlem našeho nitra. Jakkoliv je Dunkelterapie jednoduchá, není to tak, že byste dostali něco úplně zadarmo. Také můj pobyt plynule navázal na to, čemu jsem se věnoval nějaký čas předtím, a co bylo pro mne aktuální. Potřeboval jsem najít nový směr a zjistit kde ztrácím svou sílu. Vrátil jsem se s jasnou vizí, vnitřním klidem a zase o něco otevřenější životu. Během uplynulých šesti měsíců se věci daly do pohybu - odchod z práce, cesty, profesní změny... v naprostém souladu s tím, co jsem si přál v dětství i tím, co mi ukázala tma. Holger Kalweit píše ve své knize o Dunkelterapii, která by měla každou chvíli vyjit i v češtině, že nejlepší učitel je takový, který se svým žákem prostě JE. Tma to umí bezesporu dokonale.

Pro Bio-Life.cz: WM magazín.cz