Soumrak igelitek
Ročně u nás obchodníci rozdají až tři stovky igelitových tašek každému Čechovi. V Paříži a San Francisku je zakázali, v Irsku zdanili, stejný osud je čeká zřejmě v britské metropoli. I v Česku jim zvoní hrana.

Každé pozdní odpoledne připomíná hemžení lidí mezi regály v Tescu na pražském Smíchově velké mraveniště. Když se s plnými košíky dostanou k placení u pokladen, naskládají nákup do šustivých igelitek. Někomu stačí tři, jiný potřebuje tašek pět. Nešetří s nimi, jsou přece "zadarmo" a doma ještě poslouží v odpadkovém koši. Měsíčně jich v prodejnách obchodního řetězce Tesco Stores po celé republice rozdají víc než deset milionů. Zdarma jsou i například v Globusech, Hypernovách, Baumaxu, OBI, u Bati anebo i v C&A.

Celkem se jich v českých obchodech ročně rozdá až tři miliardy. Je to odhad ze zprávy, kterou si nechalo zpracovat ministerstvo životního prostředí.
"To, že jsou tašky neekologické, je všem jasné, ale ony jsou současně i nespravedlivé vůči kupujícím," říká Daniel Vondrouš, šéfporadce ministra životního prostředí. "V ceně zboží je zaplatí i ti, kteří si je v obchodě nevezmou."
Igelitky jsou praktické, hodně unesou, vejdou se složené do kapsy. Zvykli jsme si, že je dostaneme zdarma ke každému nákupu v obchodech s potravinami, obuví, textilem, oděvy či v některých drogeriích a hobbymarketech. Když doslouží, skončí na skládkách, ve spalovnách nebo vesnických kamnech. Velmi často také pohozené na ulici, zachycené na stromech nebo keřích v městských parcích, ve volné přírodě při turistických stezkách nebo v příkopech u silnic. Jen zlomek se jich vrací k recyklaci.

Nepříjemné důsledky
Do pražské malešické spalovny zamíří každý všední den víc než dvě stě napěchovaných sběrných vozů s nejrůznějším odpadem. Končí tam všechno, co Pražané vyhodí a firmy už nepotřebují. Lepenkové obaly, plechovky od barev, sklenice, zbytky potravin, dřevo, umělohmotné fólie, kabely, PET lahve, bezpočet nákupních igelitek a šustivých sáčků, tu a tam i pneumatiky a vysloužilé autobaterie.
"Vozy s nákladem se u nás nezdrží dlouho," vysvětluje Jaroslav Rybář, který v branži pracuje osmatřicet let. "Auťáky s až osmi tunami nákladu vyprázdní hydraulický píst za deset patnáct vteřin. Pak znovu vyrazí do sídlišť nebo staré pražské zástavby, aby je zbavily vyhozených věcí. Každý řidič si tohle kolečko zopakuje dvakrát, někdy i třikrát za den. Záleží na tom, kterou část města má ten který den na starost. Za rok se u nás sejde dvě stě dvacet tisíc tun odpadků."

S každým příjezdem vozu padá odpad betonovým žlabem na dno obrovského bunkru, kam se vejde pět plaveckých padesátek. Odtud nabírá drapák třítunové porce, které končí ve spalovacích kotlích. Směs odpadků z kabiny jeřábníka připomíná jitrnicový prejt. Pestrobarevné igelitové tašky, obaly a šustivé pytlíky, které páchnoucí hmotu protkávají skrz naskrz, vypadají jako zeleninová obloha. Tahle všehochuť prý dobře hoří, a i když z komína odcházejí toxické látky, jejich koncentrace ve vzduchu prý není člověku nebezpečná.

Množství odpadu, které končí v českých spalovnách, se ročně pohybuje kolem pěti set tisíc tun," říká Daniel Vondrouš. "Nejméně desetinu této různorodé směsi tvoří umělé hmoty a mezi nimi i stamiliony nákupních igelitových tašek a sáčků. Na řízených a divokých skládkách jich končí osmkrát víc! Zbavujeme se jich definitivně, aniž bychom je jakkoliv využili. Než se zcela rozloží, bude letopočet začínat nejspíš trojkou. Dnes nedokáže nikdo říct, jak třeba za dvě stě nebo tři sta let poznamenají spodní vody těžké kovy, které se uvolňují z barev potištěných tašek a plastových obalů. K recyklaci se jich vrátí jen sto tisíc tun. Je to polovina veškerého sběru, který u nás lidé nashromáždí za rok ve žlutých kontejnerech na plasty."

Celosvětový problém
"Naše země spotřebuje denně tři miliardy igelitových tašek, tedy víc než bilion za rok," uvádí čínská vláda na svých internetových stránkách. "Jsou sice výhodné pro zákazníky, ale způsobují vážné znečištění a plýtvání s energetickými zdroji. Měli bychom mezi lidmi propagovat návrat k látkovým taškám a k pleteným košíkům pro nákupy zeleniny."

Za omezením igelitek v zemi čínského draka je snaha zastavit především plýtvání ropou. Ročně se jí k výrobě tenkých šustivých tašek a sáčků spotřebuje třicet sedm milionů barelů. Proto Čína k letošnímu prvnímu červnu zakázala nejenom jejich výrobu, ale rozdávání ve všech obchodech. Pokud se prodejci vzepřou, hrozí jim vysoké pokuty a zabavení zboží. Stejný krok připravuje ke konci tohoto roku i Austrálie.

"Stávají se symbolem africké krajiny stejně jako lvi a široké pláně. Miliardy igelitových tašek létají vzduchem, vlají z korun stromů, plní ulice měst od Kapského Města až po marockou Casablanku," napsal nedávno Andrew Cawthorne z agentury Reuters. "Pohozené na ulicích ucpávají odpady, způsobují lokální povodně, plní černé skládky, roznášejí malárii, protože se v nich drží voda potřebná pro růst komárů."

Fenomén, který odstartoval v devadesátých letech poté, co se výroba umělých hmot stala finančně přijatelnou také pro chudé africké země, pokračuje. A jejich vlády se snaží najít cestu, jak stále větší problém řešit. Rwanda a Eritrea například už zakázaly dovoz jakýchkoliv plastů do země.

"Pokud přiletíte na letiště rwandské metropole Kigali a najdou u vás celníci igelitové sáčky, budou vám při kontrole zabaveny," tvrdí Cawthorne. "Větší země jako Jihoafrická republika, Uganda a Keňa zase zavádí pravidla minimální tloušťky igelitových sáčků. Obdobné kroky zvažuje také Etiopie, Ghana, Lesotho a Tanzanie."
Jak je to s taškami ve Spojených státech? Jsou tam stále na výsluní. Ročně jich Američané podle washingtonského Worldwatch Institute použijí sto miliard. Každý z nich si tak ročně musí poradit se třemi stovkami igelitek, tedy se stejným počtem jako každý Čech. I tam drtivá většina tašek končí na smetištích. "Může za to americká mentalita," tvrdí studie Worldwatch Institute. "Nikoho nezajímá, odkud se vzaly, případně kde a jak končí."

Výjimkami jsou například Kalifornie a New York, kde obchodní řetězce na svém území vyzvaly místní radní k větší podpoře recyklace. San Francisco bude od letošního dubna vůbec prvním americkým městem, které užívání igelitek úplně zakáže. Stát New Jersey je rozhodnutý udělat totéž nejpozději do tří let.
Podobná opatření budou co nevidět zavedena také v dalších zemích. Koncem roku začne platit zákaz v Paříži. Už dnes ale platí zákon, podle kterého může být na francouzské skládky ukládán pouze takový odpad, který už není technicky nebo ekonomicky možné jinak využít.
"Londýňané se rozhodují, zda by si přáli na tašky uvalit zvláštní daň, jaká platí například v Irsku," doplňuje Daniel Vondrouš. "Tam platí výrobce zvláštní poplatek 0,22 eura za kus. Za čtyři roky se jejich spotřeba snížila na desetinu, to je na jednatřicet kusů tašek na osobu ročně. Podobná situace je i kupříkladu v Dánsku, Belgii, na Islandu a na Tchaj-wanu. A také v Itálii. Důvodem tam bylo velké zaneřádění pláží a ohrožení mořských živočichů."

Jak z toho ven?
Tašky, pokud je budou lidé chtít, by se měly platit, shodují se odborníci. On je to vlastně důležitý psychologický moment. Taška neskončí hned v odpadu, ale až doslouží. Když ji však zákazník dostane v obchodě gratis, obvykle se objeví v popelnici už po prvním použití.

"Část obchodních řetězců to pochopila a tašky prodává," konstatuje Daniel Vondrouš. "Pokud se tak nerozhodnou ostatní, zahájí s nimi ministerstvo životního prostředí jednání o takzvané dobrovolné dohodě o placení tašek. Když jednání selžou, budeme uvažovat o zvedení poplatku podle vzoru Irska. Zkušenosti ze zahraničí potvrzují, že to má svůj efekt. Spotřeba umělohmotných tašek se totiž několikanásobně snížila."
V prodejnách Billa, Albert, Lidl, Penny, Kaufland či Plus je zdarma nedostanete, musíte je koupit. Některé společnosti už začaly ve svých obchodech také prodávat tašky z ekologicky šetrných materiálů s dlouhou životností. Například Tesco nabízí jutovou tašku, která by měla vydržet pět let, Interspar zase biotašku na bázi bramborového škrobu. Pilotní projekt ekotašek oznámila i společnost Ahold. Také parfumerie Yves Rocher prodává spotřebitelkám látkovou ekologickou tašku. Ohled na přírodu berou i v H&M, kde jsou k mání papírové sáčky, v IKEA navíc i pevné papírové tašky. Ministerstvo životního prostředí doufá, že pro podobné kroky se co nevidět rozhodnou i další obchody.

Tašky do obrubníků
Odborníci tvrdí, že cesta, jak se vyrovnat s enormně vysokým počtem igelitek, je především v jejich důsledném sběru a recyklaci. Pro lepší životní prostředí to je nezbytná volba.
"Kdyby se na Václavské náměstí vysypal veškerý umělohmotný odpad, který firma Transform v Lázních Bohdaneč zrecyklovala za posledních deset let, sahal by pod krk svatému Václavovi," říká její generální ředitel Jan Mec. "Ročně projde naším provozem pět tisíc tun ryze českého plastového šuntu. Ještě jinak: od každého Čecha zpracujeme půl kila vyhozených netříděných plastů. Vozí ho k nám téměř z pěti set měst a obcí, ale také od malých společností, které třídí plasty někde ve stodole."

Ve velké hromadě pestrobarevného odpadu na nádvoří firmy najdete lyžařské boty, igelitky, fólie, obaly od kosmetických krémů, PET lahve, kelímky od piva, limonády nebo jogurtu, vaničky od masa, vodovodní trubky, dětské plenkové kalhotky a velkou část tvoří také igelitky a svačinové sáčky. Je to všehochuť, která se musí ručně roztřídit. Nezpracovatelná hmota končí na skládce, PET lahve putují nejčastěji k recyklaci do Silonu v Plané nad Lužnicí. Ze zbytku odpadu se pak vytvoří směs, ze které v lisech při vyšších teplotách vznikají nejrůznější potřebné věci: mimo jiné barevné plotové latě a sloupky, zatravňovací dlažba, prkna a hranoly, chodníkové obrubníky, přepravní palety nebo stěny pro odhlučnění provozu na dálnicích a železničních tratích. Zájem o ně mají v Beneluxu, Německu, Itálii, Španělsku, na Islandu, na Slovensku a v Polsku.
"Ještě před osmi deseti lety končil odpad, který dnes zpracováváme, nejčastěji na skládkách nebo ve spalovnách," poznamenává Jan Mec. "Byla to velká škoda tehdy, je to škoda i dnes. Zpracovatelů přibývajícího nejhoršího plastového odpadu je u nás málo. Chybí finanční pobídky. Ten problém stojí za vážné zamyšlení!"

Pomoc nabízejí bioplasty
Možnost, jak se vyhnout velkému počtu problémových nákupních tašek z umělé hmoty, nabízí firma K.O.S. Plastic z Hradce Králové. Už víc než pět let dováží z Německa drobné granulky, jejichž základ vyrostl na poli. Jsou z kukuřičného cukru a pšeničné celulózy. Mohou být vyrobeny i z brambor, cukrové řepy nebo i sóji. Na první pohled jsou velmi podobné těm, ze kterých se ve strojích vyfukují klasické igelitové sáčky a tašky. Z drobných kuliček rostlinného původu však vzniká nikomu neškodící bioplast.
"Na rozdíl od plastové fólie, jejíž základ tvoří ropa, naše tašky můžete zahrabat do kompostu a ony tam nejpozději za tři měsíce shnijí jako slupky z brambor nebo od banánu," vysvětluje Michal Brodský z K.O.S. Plastic. "Už jsme jich vyrobili několik desítek tisíc. Například loni na letním hudebním festivalu v Trutnově měly velký úspěch. U některých stánků se prodávalo pivo v našich kelímcích z "kukuřičného plastu". Když jsme je sebrali zpátky, skončily v kompostárně. Neuškodí ani zvířatům a může se jim servírovat i v jídelníčku."
Obchodníci se však zavádění bioplastových tašek vyhýbají. Důvod je zřejmý: jsou drahé. "A taky toho moc neunesou," doplňuje Stanislav Vašíček, ředitel moravské společnosti Invos, která vyrábí jedenáct milionů klasických potištěných igelitek ročně. "Aby biotaška unesla tolik co ta naše, musel byste jich vložit několik do sebe. To by se jejich nákup hodně prodražil."

Velkoobchodní cena běžné potištěné igelitky není vyšší než pět korun. Podobná biotaška z dovážené suroviny vyjde až na trojnásobek. U nás zatím vstupní granulát neumíme udělat. Kdo ví, jak se změní situace, až si dokážeme drobné kuličky rostlinného původu vyrobit sami. S jejich nižší cenou by tak většímu užití ekologicky šetrných biotašek a sáčků nic nebránilo.

"Konec plýtvání igelitkami v Čechách je na dohled," tvrdí Daniel Vondrouš. "Věřím, že není třeba žádných zákonů a vyhlášek. Selský rozum napovídá, že stačí přestat cenu igelitek tiše započítávat do ceny zboží a potom falešně předstírat, že jsou zadarmo. Férovější přístup nebude stát obchodníky ani korunu a vůči zákazníkům i životnímu prostředí bude poctivější."