Často máme pocit, že stačí, když se budeme mít s partnerem rádi a vše poběží hladce samo od sebe. Přispívají k tomu i zažité mýty a představy, které nás podvědomě ovlivňují.

To nejlepší, co můžete udělat pro své děti, je milovat svou manželku (svého manžela). (Stephen Covey)

Krásná slova, viďte? Jenže v ČR se v současnosti rodí přes 30% dětí mimo manželství a na 100 nově uzavřených manželství připadá přibližně 65 rozvodů. Kvůli rozvodům přijde ročně o jednoho z rodičů přes 20 tisíc dětí. Pomoci změnit tento nepříznivý trend je cílem Národního týdne manželství, který u nás poprvé proběhne v týdnu kolem svátku Svatého Valentina 12. - 18. února 2007 (www.tydenmanzelstvi.cz).

Jako hloupý Honza

Často máme pocit, že stačí, když se budeme mít s partnerem rádi a vše poběží hladce samo od sebe. Přispívají k tomu i zažité mýty a představy, které nás podvědomě ovlivňují. Zajímavé zamyšlení nad vlivem a původem takových mýtů pro vás připravil psycholog a rodinný terapeut PhDr.Petr Šmolka:

Už od pradávna je nebohým nezletilcům vtloukáno do hlaviček několik základních životních scénářů. Nejprve v pohádkách, dílo zkázy pak mnohdy dovrší i osobní příklad rodičů. Často příklad spíše odstrašující než k nápodobě vybízející. Zůstaňme však ale na chvíli u tolik oblíbených pohádek. Dobro v nich zpravidla vítězí nad zlem. Dokonce jsme si již navykli i na to, že lenivý a na peci polehávajíčací pubescent projde na prahu dospělosti zvláštní proměnou. Nejenže z oné pece sleze, ale, vybaven soupravičkou domácích buchet, vydá se do světa. Aby pak jaksi mimochodem skolil zlého, nejmíň devítihlavého draka. Sladká odměna jej pochopitelně nemine. Princezna a půl království jsou jeho. Podobně jako spousta jiných pohádek končí i tahle velkolepou svatbou. S následujícím obdobím se však autoři pohádek vyrovnávají mnohoslibným konstatováním, že - pokud ti dva nezemřeli - žijí spolu šťastně dodnes. Chápu! Asi by se dost divně vyjímalo, kdyby napsali: "Pokud se ti dva nerozvedli, pokud princezně nevadilo, že Honzovi tak trochu čouhá sláma z bot, pokud by on zas místo na peci nepolehával zbytek života na sametové pohovce, pokud by se do všeho nějak hloupě nepřimotali královští tchánové, tak ti dva spolu žili docela normálně až do smrti. Pravda, tu a tam se pohádali, Honzův románek s mladou služebnou se před poddaným lidem podařilo ututlat a ani z princeznina flirtu s princem ze sousedního království nakonec nic nebylo. Honza sice chvíli dost vyváděl, na druhou stranu tady byla ale ještě ta půlka království, o niž by zřejmě při případném dělení společného jmění manželů přišel." Předpokládám, že nevinné dětské duše by z podobného závěru byly dost tumpachové.

Láska je stavba, na které se musí pracovat bez výhledu na to, že by dílo bylo někdy dokončeno.

Hloupý však naneštěstí nebyl jen Honza, hloupé je i to, jak moc nás podobné scénáře někdy ovlivňují. Tím hůř se pak vyrovnáváme s krutým poznáním, že život sám, natož pak manželství, opravdu není žádná pohádka. Ba co víc, dobré manželství není ani samozřejmostí, na níž bychom měli už ze zákona automatický nárok. Někdy je to spíše dřina, jindy alespoň vysoká škola diplomacie, přinejmenším alespoň dobrý test naší tolerance, vůle a ochoty nejen brát, ale také sami za sebe do manželství něco investovat. Naštěstí však jde o investice s dost vysokou návratností, zvláště, pokud se snaží oba. Dobré manželství není sice samozřejmostí, ale vždy je dobré se o ně alespoň pokusit. Nejen proto, že lidé žijící bez trvalého manželského (partnerského) vztahu trpí mnohem častěji nemocemi, včetně psychických, a dokonce statisticky významně dříve umírají. Ale také proto, že dobrý vztah může i po letech přinášet radost. Zvláště těm, kdo nežijí v zajetí nereálných mýtů. Alespoň pár z nich bychom si mohli připomenout:

Mýtus první:

"Láska hory přenáší." Někdy ano, ale pořádně se nadře. Pokud vše rozšíříme ještě o představu, že když se dva lidé mají rádi, tak automaticky poznají, co si ten druhý myslí, co cítí, co si přeje, pak hrozí, že tohle břímě už ani sebevětší láska neunese. Každý z nás vstupuje do manželství s řadou očekávání, mnohá si přinášíme z původních rodin, další jsou odrazem našich dosavadních životních zkušeností. Některá jsou dokonce vědomá a sdělitelná; je dost dobré pokusit se v nich včas zorientovat. Mohou se týkat rozdělení rolí a povinností, stejně jako preferovaného životního stylu, náplně volného času, počtu dětí a stylu výchovy... Jistě bychom si mohli dosadit ještě řadu dalších. Čím slučitelnější jsou, tím větší je pravděpodobnost, že si dokážeme navzájem porozumět. U těch ostatních bychom pak měli zvážit, zda jsme či nejsme s to naše očekávání přizpůsobit reálným možnostem toho druhého. Myslet si, že právě on se časem změní, navíc ku obrazu našich představ, je přinejmenším hodně naivní.

Mýtus druhý:

"Dobří partneři by měli učinit své protějšky šťastnými." Jistě neuškodí, když občas ano. Ani ten sebelepší partner však není nevyčerpatelným generátorem našeho štěstí. Za to, jak se cítíme, si do značné míry můžeme sami. Nejen tím, jakého partnera jsme si vybrali, ale především tím, zda jsme či nejsme s to nalézt si pro své štěstí i jiné zdroje. Práci, zájmy, koníčky, přátele...

Mýtus třetí:

"Manželé se mají o všechna práva a povinnosti dělit rovným dílem." Jakkoli bychom mohli mít pocit, že snad alespoň toto tvrzení by mělo být pravdivé, přesto (nebo právě proto) patří mezi mýty se zvláště vysokou mírou rizika. Ani v nejmenším bych zde samozřejmě nechtěl vytvářet dojem, jako by ideálem mělo být manželství, kde jeden dře a druhý pouze parazituje. Jakmile se však úzkostlivě snažíme o spravedlivou dělbu rovným dílem, chystáme si sami past, z níž často není úniku. Dost dobře totiž nelze posoudit, co je to "rovným dílem". Namísto spolupráce nastupuje soupeření a poměřování nepoměřitelného. Manželství není obchod, kde jsou jistě vhodné dohody typu "něco za něco". V dobrém manželství se ale řídíme nevyslovenými dohodami dobré vůle ("já pro tebe či pro nás něco udělám, aniž bych očekával okamžitou reciprocitu"). Ve skutečně dobrém manželství se podobnými "dohodami" dokáží řídit oba.

Mýtus čtvrtý:

"V manželství nemá tajemství místo, manželé by vůči sobě měli být absolutně upřímní." Dovolím si odhadnout, že i zde jde o tvrzení, pod které by se mnozí bez problémů podepsali. Ti poučenější by snad připustili alespoň jednu výjimku. Opravdu není šťastné, pokud třeba muž jednorázově někde "uklouzne" a doma hned vše vyklopí ("tak si představ, Jaruško, co se nám přihodilo..."). Ono "zatloukat, zatloukat a zase zatloukat" u nás již dost zdomácnělo. Moc moudré však není ani jednání ženy, která se vrátí z podnikového večírku a hned po příchodu domů potěší manžela upřímným konstatováním, jak ten a ten kolega je zábavný společník a kam se na něj chudák manžel hrabe. Přitom každá žena může mít občas pocit, že někdo jiný je zábavnější společník než manžel, který doma již několik let téměř nepromluvil. Je však poněkud neomalené zvolit právě popsanou formu. Privátní "třinácté komnaty" pomáhají v manželství udržet zdravou míru lehké nejistoty. Přitom v nich nemusí pobývat žádný kostlivec, ale třeba jen pravdivá informace o ceně toho úžasného nového kostýmku...

Podobných mýtů bychom jistě mohli nalézt ještě hezkou, možná spíše nehezkou řádku. Americký manželský a rodinný terapeut Arnold A. Lazarus o nich kdysi napsal celou knížku o několika stech stránkách. V našem kontextu jsme si některé připomněli mimo jiné proto, abychom si uvědomili, jak i některé zdánlivé samozřejmosti mohou být zavádějící.

Mýtus o šťastných seniorech

Úplně na závěr mi dovolte, abych se pokusil zbourat ještě jeden zakořeněný mýtus. Poměrně nedávno jsem měl možnost setkat se s několika dvojicemi, které spolu žijí padesát a více let, a své manželství dodnes považují za velice šťastné. Jejich životní příběhy byly v mnohém zajímavé; mimochodem je potvrzují i výsledky některých výzkumů. Pokud byste ale čekali idylické líčení permanentní všeobjímající harmonie, nepochybně budete zklamáni. I řadu desetiletí trvající šťastná manželství se potýkala se spoustou problémů, konfliktů a krizí. Na rozdíl od ostatních je však ti manželé dokázali zvládnout a překonat. Snad jen jako perličku bych si dovolil dodat, že si (dokonce častěji než manželství méně harmonická či rozpadlá) byli navzájem i nevěrní. Což však ale, snažně prosím, neberte jako návod k nápodobě. Možná byste jen těžko před svými partnery obhájili vlastní nevěru tím, že byste ji prohlásili za významný příspěvek k pocitu manželského štěstí.

Článek je z únorového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.